Na Univerzitě 3. věku jsem v roce 2018 promovala v oboru Digitální fotografie.
Vedení VŠPJ mě požádalo o děkovnou řeč, kterou publikuji níže.
Na U3V studuji od roku 2017 ještě obor základy psychologie.
Děkovná řeč:
Vaše Magnificence, Honorabiles, vážené akademické kolegium, milí přátelé, hosté, kolegyně a kolegové.
Sešli jsme se zde, na akademické půdě Vysoké školy polytechnické v Jihlavě,
u příležitosti ukončení studia Univerzity třetího věku v oborech:
Genealogie – rodopis
Pracujeme s PC MS Office
Chytrý mobil s Androidem
a Digitální fotografie
Jsou to všechno obory ovlivněné technikou, která sice zkrátila vzdálenosti, ale zrychlila čas, což nás může vzdalovat od našich blízkých i od nás samotných. Hledat svoje kořeny pomocí moderní techniky může celý proces dokonce urychlit. Je to činnost, která má hluboký smysl. Člověka to naplňuje a mnohé se mu může osvětlit.
U digitální fotografie, oboru, na který jsem se přihlásila, mám pocit, že si pohrávám s časem. Zastavuji ho, pozoruji, vychutnávám si vzácné chvilky, protože v jednom krátkém okamžiku se může stát úplně všechno. Dokonce mám možnost vracet se zpět do minulosti a měnit ji, např. pomocí koláže.
Fotografie je naše paměť. Prozradí na svého autora, jakým způsobem se dívá na svět, jak vnímá krásu přírody, co je pro něj důležité, i třeba to, má-li smysl pro humor.
Na Univerzitě třetího věku má tento obor zcela jistě své místo, protože se i introvert nebo osamělý člověk může otevřít svému okolí a extroverti mohou mít dvojnásobnou radost ze sdílení svých výtvorů.
Když se podíváme na snímek po letech, rozjede se série vzpomínek. Fotografie dokáže ovlivnit všechny naše smysly, je to zcela jistě jedna z forem umění.
Dovolte mi zmínit jméno člověka, který mi nesmírně obohatil profesní život a bez něhož bych dnes neměla tu čest stát na tomto místě. Kdybyste viděli jeho úžasné fotografie, nejspíš by vám to vyrazilo dech, stejně jako mně.
Jedná se o pana Jaroslava Wintera, zakladatele konference INSPO. Tohoto muže obdivuji a za všechno, co v životě udělal nejen pro mě, ale i pro handicapované, mu ze srdce děkuji.
Mnozí z nás absolventů už nemáme žijící rodiče, přesto především jim patří velký dík za to, jak nás vychovali a proč pro nás tolik znamenají. Uvažovali jste někdy o tom, že vstupujeme rodičům do života až v určitém jejich věku, zatímco my, jejich děti, své rodiče známe celý svůj život? Někteří z nich už se nedozví, že jejich potomek vystudoval Univerzitu třetího věku. Ale může nás to vést k zamyšlení, že my sami to děláme především pro sebe, pro své zušlechtění.
Děkujeme celé rodině, ale hlavně našim drahým polovičkám, za to, že nám umožnily studovat. Bez jejich podpory by to leckdy nešlo. Snad jim to dokážeme vracet tím, co nového jsme se naučili.
Jsme vděčni našim lektorům, že jim není zatěžko se nám s trpělivostí a zaujetím pro věc věnovat. Vždyť času mají pro sebe čím dál méně, ale oni přesto investují svoji energii do generace v seniorském věku. Chtěli bychom, aby věděli, že si toho vážíme a mnohokrát jim děkujeme. Snad jsme je přesvědčili svými výsledky o tom, že my sami se ještě díváme do budoucnosti a vidíme široké uplatnění pro naše zájmy a koníčky.
V neposlední řadě bych chtěla za nás za všechny poděkovat vedení školy a organizátorům U3V za čas, který nám ochotně věnovali. Snad to berou jako obohacení svého života a smysluplnou činnost.
Teď už je to na nás, milé kolegyně a kolegové, jak budeme to, co jsme se zde naučili, uplatňovat ve svém životě. Většina z nás už se umí radovat z maličkostí. A když se občas dostaví velká radost, jakou je ku příkladu naše dnešní promoce na Univerzitě třetího věku, dokážeme si toto štěstí hluboce prožít a rozdávat ho dál.
No řekněte sami, není život krásný a neopakovatelný?
Simona Sedmihorská
12. 7. 2018
